Tuto kruciální otázku jsem si pokládal od svých manažerských začátků. A přiznávám bez mučení, že ne vždy se mi to dařilo ...
Když jsem byl mladý a dostal šanci vést svůj první tým, ještě to šlo. Vše jsme zvládali spíš na kamarádském principu, byli jsme entuziastičtí, hnáni chutí něčeho dosáhnout a – protože jsme otevírali nové české a slovenské zastoupení – i něco nového vybudovat.
Jak jsem postupoval po korporátním žebříčku, nevyvaroval jsem se chyb, které zná určitě většina prozřevších manažerů. Sám jsem věděl, co je nejlepší a jaká cesta k cíli je ta nejrychlejší, oponentní názory jsem moc nevnímal a s rostoucí velikostí týmu – a tudíž ubývajícím osobním časem – jsem mnohdy sahal po zkratkovitém řešení a nejjednodušším – direktivním – způsobu vedení.
Pak jsem náhle dostal šanci vést rozsáhlý tým na území, pokrývající několik časových zón a několik naprosto odlišných kultur – od euro-americké, přes východoevropskou, arabskou až po asijské kultury. A najednou mi direktivní způsob vedení nefungoval. V některých oblastech byl dokonce velmi kontraproduktivní.
Musel jsem se tedy řádně zamyslet, co se to děje. A nejlepší bylo podívat se sám na sebe očima sebe sama, ovšem mladšího o pár let. Co bych si asi tehdy řekl, pokud bych na sebe takto nastoupil? Najednou mi bylo vše jasné. Ani já bych takového arogantního týpka odněkud z daleké ciziny rozhodně neposlouchal. Myslel bych si cosi o … a přemýšlel, jak jeho vliv na mou práci minimalizovat, případně se z firmy přímo vypařit.
Tehdy jsem také pochopil, že v práci trávím mnohem víc času, než je vykazovaných 40 hodin týdně. A že pokud si chci zachovat rodinu, přátele a koníčky, pokud chci, aby mne práce bavila i nadále tak jako do té doby, musím radikálně změnit pracovní styl.
Začal jsem se tedy více zajímat o své spolupracovníky, zkoumat nejenom je samé, jejich koníčky, každodenní problémy, rodiny a známé, ale především jejich národní kultury. To vše mi pomohlo dostat se k nim blíže, pochopit, co je na práci „pro mne“ zajímá, jak je motivovat a jak dosahovat společných úspěchů tak, aby nás to společně maximálně bavilo. Navíc mi to otevřelo kompletně nový rozhled – na mne, mojí rodinu, Česko i na věci, které tady řešíme a pár metrů za hranicí nikoho nezajímají. Na druhou stranu, tím, že jsem s nimi nemohl být na každodenní bázi osobně a mnohdy nás dělilo několik tisíc kilometrů, museli jsme si vypracovat systém absolutní důvěry a otevřenosti. Každý mohl tomu druhému říci, co si o daném stavu věcí myslí. Nezávisle na pozici v korporátním „potravním řetězci“.
Tento mix otevřenosti, zábavy v práci, důvěry a otevřenosti se mi ne vždy v práci vyplácel směrem k mým nadřízeným, jež mne měli za „měkkýše“. Nicméně mi přinesl spoustu dobrých známých a několik přátel, s nimiž udržuji stále velmi dobré vztahy a na které se mohu vždy s důvěrou obrátit, ačkoliv jsme už několik let každý v jiné firmě, v jiné zemi ba i kontinentu. Moc rád na to vzpomínám.
Jak to souvisí s knihou Kim Scottové „Radikální otevřenost“, která se mi dostala do rukou začátkem roku?
Při jejím čtení mi v mnoha místech vyskakovaly na mysl přesné situace z mého života, které jsem někdy zvládal a někdy také ne. Kdybych již tehdy tuto knihu měl, mohl jsem si ušetřit spoustu slepých uliček, inspirovat se v knize zmíněnými příklady anebo využít tamtéž zpracovaných praktických návodů.
Pokud tedy nechcete opakovat moje chyby a pokud hledáte kuchařku, tak být k lidem vnímavější a otevření, určitě si knihu přečtěte. Mohu ji vřele doporučit.