Prázdná kancelář. Jen my dva. Řešíme jeho obchod. Vypadá sklesle. Něco ho štve. Něco dalšího. Je to ve vzduchu. Nevydržím to. Zeptám se přímo. Nechce se mu odpovídat. Pak to z něj vypadne.
„Lidi si neberou zodpovědnost.”
Ptám se ho: „Dáváte jim nějakou?”
„Chci, aby si ji brali.”
„Jste mikromanažer?”
„Ano. A detailista.”
„Jak moc mluvíte s lidmi?”
„Moc ne, doufám, že pochopí, co se po nich chce. A když to nepochopí, přijdou se zeptat. Tolik snad po nich zase nechci. Nechodí. Tak si to vyřeším nakonec sám. Je to rychlejší.”
Jak z toho ven? Mikromanagement je cesta do pekel. Ničí lidi i celé týmy.
Asi každý na začátku svého podnikání k nějakému mikromanagementu sklouzával. Je to jak s dítětem. Vychováváte si ho, hýčkáte a neustále kontrolujete, jestli je všechno OK. Jenže jak roste, tak ho tahle neustálá pozornost začíná štvát. Chce mít svůj prostor, svoji zodpovědnost.
Jak si rozbít tým snadno a rychle?
Stejně je to i v práci. Na začátku, když máte pod sebou pár lidí, tak to ještě zvládáte. Jenže jak se tým rozrůstá a byznys začíná pěkně šlapat, tak to prostě nedáte. Nestíháte svojí práci a stále jen dupete nad detaily, které mnohdy ani nejsou důležité. Posedlost detailem často vede k osobnímu selhání. Frustraci. Jenže vaše role je jiná. Máte nastavovat cíle, hodnoty a určovat hranice.
Pokud chodíte jako policajt a každou chvíli kontrolujete své lidi, začne je to rozčilovat. Motivace se ztrácí. Kreativita nulová. Proč?
Prostě proto, že vaši lidi ví, že to stejně neoceníte. Takže proč se namáhat?
Jak se cítí zaměstnanci pod vedením mikromanažera? Jako malí školáci před tabulí. Čekají na to, jak je “pančelka” zase nachytá.
Mluvit, mluvit, mluvit. A delegovat
Co s tím? Prostě komunikovat a nechat mluvit i svoje lidi. Hlavně svoje lidi. Pamatujete si na můj článek Nechejte svoje lidi mluvit? Jak nám Milan po hodinové diskuzi do všeho hodil vidle? Ukázal jiný, ale pravdivý úhel pohledu. A my jsme mohli začít znova.
Lidi chtějí být kreativní, ale musí se jim dát šance. Chtějí mít svou roli, odpovědnost a kompetence. Je to prostá lidská vlastnost. Když je nemají, tak se prostě nesnaží.
Vy jste šéf, nejste ani jejich máma nebo táta, ani ta paní učitelka u tabule. Vy sledujte hlavní cíl. To jak se k němu dostanete, nechte na týmu. Úkoly delegujte a nechte lidi ať najdou vlastní cestu.
Nejsou tak perfektní jako vy? Ano, neděláte to vy. Chybou často bývá, že jako lídr nepřesně sdílíte představu o tom, jaký má být výsledek.
Není to 100%? Řekněte, kde vidíte mezery a jaký by mohl být příště postup, aby se výsledek přiblížil vašim 100 %. Lidi se učí praxí a potřebují zpětnou vazbu. Ale takovou, která je posune a nebude z nich dělat blbce před nastoupenou jednotkou.
Neberte zodpovědnost ostatních na sebe. Být samaritán se nevyplácí. Zachraňováním průšvihů ostatním jim zas a znova berete jejich odpovědnost a točíte se v kruhu. Úkolem manažera je hledat cestu k řešení a směrovat lidi. Ne za ně dělat jejich práci, za kterou jsou placeni.
Anebo je váš sklon k mikromanagementu obavou toho, že se v týmu najde někdo lepší, než jste vy sám? A o co jde? Vždyť to je přece super! Mít v týmu hvězdu je snem každého trenéra. Aspoň budou výsledky perfektní. To neohrožuje vaše postavení, vy řídíte celek, ne jednotlivosti.
A co z toho budu mít?
Kromě času na vlastní projekty? Uvolníte si ruce, protože můžete delegovat práci na ostatní. Operativu necháte na podřízených, můžete se věnovat vývoji.
Vaši lidé budou spokojenější a kreativnější. V neposlední řadě se jim bude líp dýchat, když za zády nebudou mít policajta. Zvýšíte jejich morálku.
A v klidu třeba odjedete na dovolenou, protože budete vědět, že vaši lidi to prostě zvládnou.
Tak co? Jdete do toho? Začnete už svým lidem věřit, abyste si konečně uvolnili ruce? Ozvěte se, rád vám s tím pomůžu.